Může být lidská kultura trvale udržitelná?

Často tvrdím, že Permakultura by se měla učit na základní škole jako povinný předmět. Dnes vysvětlím proč. Učí totiž jiný pohled na svět a okolí. Učí to na rostlinách, však většina z nás má Permakulturu spojenou se zemědělstvím, ale je o přírodních zákonitostech tohoto světa. Zákonitostem, kterým podléhá i naše civilizace.

CIVILIZACE MIMO PŘÍRODNÍ ZÁKONY

Civilizace mimo přírodní zákony je naší každodenní praxí, ale díky tomu postrádá jednu důležitou věc. Stejnou, jako všechny předchozí podoby civilizací. TRVALOU UDRŽITELNOST!

Snaha vymanit se z přírodních zákonů a stanovit své vlastní je stejně nesmyslná, jako snaha změnit fyzikální zákonitosti této planety. Ona si totiž příroda své zákonitosti nevymyslela jako nějaké axiomy (dohodnutá pravidla o kerých se nepochybuje), ale hledala po dlouhé věky (a stále hledáa přizpůsobuje) nejoptimálnější pravidla v rámci nastavených fyzikálních zákonů.

Její fantazie je bohatá a přišla na obdivuhodně mnoho způsobů jak využít nastavená pravidla pro navýšení získané energie při její trvalé udržitelnosti, to jest stabilní zdroj který svou funkcí ostatní systémy rozvíjí, nedegraduje.

Množství pokusů, keré pro získání svých zkušeností udělala, je pro člověka neopakovatelné. Na druhou stranu, proč opakovat to, na co přišel už někdo jiný!

UČIT SE OD ZKUŠENÝCH

Bill Mollison začal už v roce 1968 dělat nepředstavitelnou věc. Zpochybnil postupy předků, lidí, a poohlédl se jinde. Tehdy šlo ještě o pěstování. Jako učitele si vzal les. Les je totiž násobně produktivnější než lidské modely. Při stejném místě, půdě, srážkách. A co víc, není třeba jej udržovat, on se udržuje sám. Je trvale udržitelný, alespoň z pohledu lidského věku. To se o jednoletém pěstování našich předků řici nedá, každé jaro se začíná zcela znovu.

Jakmile se začal učit od lesa, otevřela se před ním nečekaná moudrost postupů a možností. Nebojovat o místo, ale spolupracovat.

Druhý ze zakladatelů Permakultury, jak získané poznatky označili, David Holmgren se už nezabýval tolik zemědělstvím. Ukázalo se totiž, že poznatky jsou aplikovatelné na většinu lidských činností a oborů.

TRVALE UDRŽITELNÁ KULTURA

To co začalo jako "Trvale udržitelná agrocultura" (PERMAnent agroCULTURE) se stalo Trvale udržitelnou kulturou. Holmgren se zajímal o sociologii a své poznatky přírodních principů uplatnil tam.

Já se zabývám stavebnictvím, a tak jsem uplatnil permakulturu na něj. A výsledky sdílím na tomto webu.

Permakultura totiž učí na příkladu rostlin způsob trvale udržitelného přemýšlení.  Je o způsobu jak na věci pohlížet. Když znáte přírodní zákonitosti, odvozené s hrubších fyzikálních, snadno odhalíte chyby v přemýšlení a argumentaci. Okecat a vysvětlit se dá totiž vše, alespoň na úrovni teoretické. Praxe denně ukazuje, že energie neokecáte, svedou zcela ignorovat vaše zákonitosti. Co krátkodobě vypadá jako zajímavý nápad vzdoru přírodním zákonům, je v dlouhodobém hledisku odsouzeno k nezdaru. 

Na rozdíl od mnohých ekologických směrů, má permakulturní pohled důležitou výhodu a sílu, začleňuje člověka a jeho rozum do přírody, ukazuje možnosti. Plně přiznává člověku právo na existenci a její zajištění jako prvotní snahu a úkol každíého přírodního druhu. Jen napravuje směr přemýšlení. Úhel pohledu. Nerozděluje, ale propojuje.

Každá lidská činnost by měla být provozována se znalostí zákonitostí tohoto světa. Těm zákonitostem se dá vzepřít jen krátkodobě, neudržitelně. Na druhou stranu jejich pochopení umožňuje neplýtvat energií na boj s větrnými mlýny, naopak je využít pro podporu. Nechat je pracovat pro člověka. Ušetřit až 80% energie skrze spolupráci s principy, které tu jsou. (Na samotné potlačení těchto principů vydáváme okolo 60% energie, těch 20% dalších je využití nabízené pomocné ruky přírody.)

Agrocultura, sciologie, stavitelství, co dál. Je tolik vědních oborů které by osvobodilo oproštění se od lidské pýchy, ze na to přijdeme sami, poučení se od přírody a její schopnosti vytvářet trvale udržitelné struktury. Protože o tom to je, jak vytvořit svůj záměr tak, aby jeho založení stálo co nejméně energie, aby tvořil co nejvíce energie a zároveň byl po rozběhnutí trvale udržitelný jen s minimem kontroly. To není sen, příroda vytváří takové struktury již dávno. A přímo se nabízí k tomu, vzít své znalosti v určitém oboru a aplikovat na ně zákonitosti našeho světa.

ŠKOLA BY MĚLA UČIT JAK FUNGUJE TENTO SVĚT

Ale ne na teoretické úrovni fyzikálních a chemických zákonitostí. I malé dítě užívá zemskou přítažlivost, třebaže nerozumí jak přesně funguje. Fyzikální a chemické zákonitosti bych nechal až specializovaným středním školám. Ono jsme se z nich nijak nepoučili pro náš život, neaplikujeme je. A to ani ti, kteří vědí že dělají věci které jim ty zákonitosti rozboří. Vůbec nám mnoho školních teoretických vědomostí zůstane pouze na úrovni teorie. Bez praktického uplatnění.

Učil bych prakticky užitelnou Permakulturu. Ty praktičtější z nás by ji užívali v každodenním životě. Ty rozumově založení by rozvíjeli jejich užití pro nastavení lidské kultury, civilizace. Permakultura je totiž jak prakticky užitelná, tak svede jít i do vysoce rozumových a logických sfér, kdy každý krůček užití může některý z lidských systémů zdokonalit.  Pro někoho je to jak pěstovat rostliny. Pro jiné zákonitosti toku energií. Každopádně je to o změně pohledu na MY.

Proto by se měla permakultura učit již na základní škole. Protože učí přesně ten pohled na svět, jaký je třeba mít. Zajišťuje potřeby člověka v rámci ekosystému, ne na úkor jednoho či druhého.
Ale dokud nebude školství dostatečně osvíceno, je samovzdělání na každém z nás.

PERMAKULTURA (CS)

Permakultura je vytváření trvale udržitelných systémů na základě spolupráce s přírodou. Je založena na pozorování a využívání přírodních koloběhů, vazeb a vztahů k designování všeho, co potřebujeme k životu: účinné a zdravé produkce potravin, bydlení, systémů poskytujících energii i samotných lidských komunit. Cílem je vyšší kvalita života, který by byl provázaný s prostředím a šetrný vůči přírodě. Permakultura využívá starobylé tradiční postupy, stejně jako moderní technologie a poznatky současné vědy.

V Brně se opět otevírá víkendový "Úplný kurz permakulturního designu". Ale úplné kurzy permakultury se pořádají i jinde.

Neexistují pasivní domy

K úspoře energie vede jediná cesta, její mírné a opatrné užívání. Představa, že vydáním velkého dílu energie nárazově ušetřím energii dlohodobě je už ve své podstatě v přímém rozporu z přírodními a fyzikálními zákony. Energeticky optimální jsou totiž řešení pomalejší a méně náročná než naopak.

NEEXISTUJE PASIVNÍ DŮM

Tato přímo buřičská věta, kterou začínám svůj článek, vychází z toho že nahlížím na věci z většího odstupu než je obvyklé pro zastánce. Peníze jsou v podstatě jen jiný druh energie. Aby byl dům pasivní, musel by se postavit sám, bez užití vaší energie, peněz. A takový dům neexistuje. 

Cena za postavení je výrazná složka z celkové bilance domu za jeho životnost. A optimum "cena výkon" leží uprostřed, ne v extrémech.  Snaha dosáhnout ještě menších úniků (všechno to tmelení, páskování, řešení tepelných mostů) může být snadno nákladnější, než kolik by se dalo protopit v "pouhém" nízkoenergetickém standardu.

Argument, že poroste cena energií o moc se nemusí naplnit, zato úroky z větší hypotéky se naplní hned.  Místo aby jste platili za energie postupně, musíte je přidat k již tak velké ceně za dům hned, a to znamená větší půjčku, větší zadlužení a úrok. Riziko zvednutí ceny za energie vás může v budoucnu donutit topit méně, což vás ale otuží. Riziko většího zadlužení vás může dostat do bankrotu. Bezdomovectví utužuje tvrději.

Dalším nebezpečím pasivního domu je, že ten složitý stroj vyžaduje od vás přizpůsobení se jeho pravidlům. Bohužel mnozí obyvatelé je začnou porušovat. Výsledkem je navýšení energií. Celá ta drahá výhoda se může ztratit v tom, že nejsme stroje a máme návyky z dětství, podléháme chvilkovým náladám. Že jsme lidé.

ENERGETICKÝ ŠTÍTEK

Když se ujala móda dražšíh pasivních domů, vlci zavětřili možné zisky. Ve stavebnictví jde o velké částky a je moc těch, kteří si htějí urvat své. A pokud jejich služba není žádána dostatečně masově, přichází na řadu lobing a zákoná nařizovací restrikce. Argument už se najde na vše.

Energetický štítek může být pro uživatele zmatečný a propaguje pasivní stavby bez širšího pohledu.

Přestože máte nejlepší energetickou třídu A0, mohou být vaše náklady na topení i násobně větší než v domě, který by ani nemohl projít pro své "obrovské" tepelné ztráty! Jak je to možné? 

Přestože dům vytápí rodina v něm žijící, to jest energie užitá na celý dům. Energetický štítek počítá energii z metru. Ale metr obytné plochy vám žádné peníze na topení nedá. (A stavíte-li třikrát větší dům než skutečně potřebujete, není to tím že se chystáte ubytovat dvě další rodiny.)

Příklad: jedna pětičlená rodina žije  malém domku o 25m2 postaveném s Itongu tlouštky 5 cm. Bilance takové stěny je neprůchozí. Dům má příliš vysokou bilanci za energie na metr obytné plochy. Pravda je však taková, že protopí 5 polínek dřeva za den. A ty potřebují na uvaření jídla. Zbytek jsou teplo vydané obyvateli domu. Nemohou topit méně, potřebují uvařit. V praxi utratí za vytápění nejméně ze všech, dle štítku bude dům označen jako příliš ztrátový, v nejhorší skupině. Nejekologičtější rodina vypadá jako nejméně ekologická. Mnohem ekologičtěji vypadá dle štítku postavit obrovskou pasivní vilu za několik desítek miliónů. Dle štítku platí rovnost šetrný dům = šetrný provoz, to znamená že vytápění nevyužívaných prostor se v šetrném domě považuje za energeticky šetřivé.

Ano, ten příklad je extrémní. Ale tím názorněji ukazuje, kde je chyba. On ten posun k úspornosti či neúspornosti vyjde o trošku méně extrémněji, ale podobně, pro dům o 50m2  proti 150m2.

Příklad: z grafu níže vyjde že úplně stejné náklady na energie jako pasivní dům o 150m2 (například 10kWh/m2 za rok) bude mít i nízkoenergetický dům o třetinové ploše 50m2 (30/3=10kWh/m2 za rok).
Tuto ztrátu kompenzuje částečně teplo z  obyvatel a především nezanedbatelné teplo z jejich činnosti (vaření, provoz ohřáté vody, motory, elektřina, ...) a ten se v třetinovém domě projeví 3x silněji.
Dokonce pokud by byl dům dosáhl nízkoenergetického standardu A1, může v podstatě stejnou spotřebu za topení mít třetinový dům B1, který se pomalu blíží k hranici nesplnění zákoného požadavku na zateplení.

A to vše jsou jen energie vydané za vytápění, nezapočítáváme náklady na postavení.  O čemž jsem psal v předchozí kapitole. Energetický štítek totiž nezajímá, že utratíte milión navíc při stavbě, a bude vám tvrdit, že tak je úspornější. Třeba že vám za ten milión ušetří desetitisíce. Dosáhnout pasivního standardu vyžaduje peníze navíc. Postavit menší dům vám peníze ušetří. Která cesta je pak energeticky rozumnější?

Pamatujte že pokud chci mít menší ztráty tepla v domě, chci především ušetřit peníze. Pokud je vydám při stavbě, nejde o úsporu.

HON ZA DOKONALOSTÍ

Číslo umí lhát a statisktika s grafy v tom dosáhla dokonalosti. Spoléhejte raději na kupecké počty. Kolik dám, kolik za provoz, kolik za likvidaci po skončení životnosti a kolik mi to ušetří. Hon za dokonalostí, připomínající hon na čarodějnice, je to drahá hra.

Pro příklad, super kamna za 200.000 které mají skoro 100% účinnost spalování v pasivním domě, kde se protopí pár tisíc za rok? Návratnost 200 let... To už nebudou ani stát. Ta navrátnost i u nízkoenergetického domu může být 50 let. Jenže kamna potřebují také opravy a ty budou také drahé. 

Dokonalost je drahá. Příroda hledá optimum. Ne co nejméně protopené energie, ale co nejméně energie, kterou musíte vydat.

Zmenšete dům o několik desítek metrů, ušetříte za energie, ušetříte za stavbu. Tato cesta je jistě mnohem ekologičtější než investovat více do dosáhnutí pasivního domu.

Pasivní dům není jen více izolace, vznikající "dokonalost" sebou nese vznik dalších problémů, které se musí řešit dalšími systémy.
Pasivní dům znamená:

• Více izolace (což nepředstavuje výrazně větší náklad)
• Vzduchotěsnost pláště domu (její dosažení představuje desky, pásky, tmely a plno práce navíc. Správné a ne vždy jednoduché řešení prostupů a spojů.)
• Vzduchotěsnost sebou nese problém výměny vzduchu která se musí zajistit uměle, to jest řídící jednotkou, rekuperací. (Komplikovanější klimatizace, stroj který se může poškodit, ve kterém se musí měnit filtry a který potřebuje elektřinu.)
• Rekuperace potřebuje vzduchové rozvody, které se musí vmontovat.

Složité systémy mají cenu vesměs pevnou,
pro malý dům nebudou výrazně levnější,
Jejich cena se v rozpočtu projeví výrazněji.

MŮJ ZÁVĚR

Je pravda že pro velké domy a drahé konstrukce je zvětšiny dodatečná energie pro získání standardu pasivního domu ospravedlnitelná. Ale pro malé domy levnější konstrukce bude tento dodatečný náklad představovat většinou zcela nevratnou a zbytečnou investici.

Přesto si dál stojím za názorem, že pokud chceme šetřit energií, je tou správnou cestou celkové snižování energie za postavení, kde je mnohem větší potenciál pro zjednodušení a zlevnění. Stejně jako optimalizace obytného prostoru a poznání minima osobních potřeb oproti konzumnímu přijímání maxima. (Až na vyjímky se všechny domy staví blízko maxima pro zjednodušené řízení 150m2 a za maximální cenu, kterou si může dotyčná rodina dovolit = půjčit. Architekt se zeptá kolik maximálně má být cena a do ní se snaží vejít tak, že ji celou obsáhne. A ve výsledku nakonec 90% domů tuto cenu překročí.) 

Přitom si nemyslím, že stavění menších a levnějších domů je ekonomicky méně zajímavé, protože má potenciál otevřít vlastní dům pro mnohem širší veřejnost. Bohužel lobing = státní politika tute cestu spíše uzavírá, například energetickým štítkem, kterým propaguje pasivní domy.

Hlína dekorativní

Hlína má tisíc tváří a každá je krásná svým vlastním způsobem. Abstraktní malby hlinkou a jíly, hliněné poloreliéfy zvířat, sgrafita mandal či pásové vlisy vytvářející dojem luxusnosti. Je mnoho způsobů, kterým se dá hlíně vtisknout jedinečnost, ale každá vyžaduje od tvůrce určité znalosti.

Je omítkář, řemeslník tvořící omítky interiéru, a je dekoratér. Požadavek na dekoratéra je nejen detailnější zvládnutí technik práce s hlínou, využití možností které má a jemných nástrojů pro práci s ní. To zvládne i mnohý řemeslník. Však také občas zatouží po tom,vytvořit něco pracovně náročnějšího a estetického. Ale ....

DEKORATÉR

Ale požadavek na dekoratéra, a to i v případě kdy sám nenavrhuje podobu díla, je mnohem větší. Estetika má svá pravidla, která vycházejí z psychologie duše a krásy. Jsou odpozorována a nadefinována.
Dekoratér musí zvládnout i práci s barvami (chápat jak barvy fungují na lidskou psychiku. Jak,se doplňují, zvýrazňují, podtrhávají či vyvrací.) Dekoratér musí chápat geometrii prostoru a jak s ním pracuje lidský mozek (jak působí středová kompozice, pásová, souměrná či zlatý řez. Jaký prostor má prvek zabírat aby nebyl příliš umlčen či hlasitý. Co prvek podtrhne a co jej naopak zcela zničí.)
A osobně bych požadoval u dekoratéra i schopnost práce s lidmi. Schopnost poslouchat a hledat to, co je často jen naznačeno, či řečeno napůl, a s těchto fragmentů poskládat požadované přesně na míru. Vyjádřit svým dílem jiné. Tvořit nejen pro jiné, ale především za ně. Umět vyjádřit jejich osobnost skrze své schopnosti.

NAIVITA NEZNALOSTI

Hlína si vydobyla své postavení v novostavbách, ale po dlouhém začátku, kdy byla jen omitkovým médiem, začíná být konečně brána i její dekorační schopnost. Čím dál častěji se setkávám s požadavkem vtisknout místnostem skrze hliněné omítky jejich jedinečnost, kouzlo, estetiku. Pozoruji to nejen u zadavatelů, vlastníků domů, ale čím dál častěji vídám i díla dalších řemeslníků.
Jsem tomu rád, protože hlína je tradičním prvkem estetiky a vyjádřeni myšlenek. Svede být jak vysoce luxusní, tak primitivně živočišná, meditačně duchovní, či umělecky abstraktní.
Ale mnohá ta díla postrádají ve svém tvůrci  schopnost a znalosti dekoratéra. Často jsou nesprávně umistěna, nesvedou koexistovat s ostatním v interiéru, či barevnostně neladí. I když se může zdát, že jde o zdánlivé maličkosti, je výsledný dojem někdy narušen, či dokonce zborcen v jiný. Což je tím více škoda, že po řemeslné stránce jde o precizně zvládnuté řemeslo. (Což je způsobeno právě jen tím, že přes vysoké zvládnutí technik chybí řemeslníkovi znalosti, teorie barev, geometrie a pochopení působení vlastního díla na lidskou mysl.)

LEKTORING

Umělecké techniky zpracování hlíny i práce s prostorem interiéru má mezi řemeslníky stále pověst něčeho okrajového, nedůležitého. Co se jich netýká a je vhodné jen pro nadšence a bohémské patlače. Ale praxe ukazuje že timu tak není. Dekoratérské dovednosti jsou a budou žádané.
Nad tímto vším jsem přemýšlel, když jsem se připravoval na vedení kurzu U4 a U5 hliněných omítek. Kurzů věnujících se navrhování interiérů a uměleckým technikám v hlíně. Byl to pro mne první kurz tohoto druhu. A přes kladné přijetí od účastníků je tento článek mým zamyšlením nad tím, co by mělo být výstupem. Jaké znalosti a dovednosti jsou třeba pro zvládnutí náročného úkolu dekoraterství. Co udělá z řemeslníka dekoratéra. Protože živelnost a naivita, která před lety vládla v hlínaření, a která už konečně mizí na úkor skutečné řemeslné znalosti, musí vymizet i v dekoraterství. Jen tak budeme moci svá díla prezentovat nejen mezi nadšenci pro přírodní stavby, ale i v zahraničí, mezi odborníky a špičkovými tvůrci.

Těší se na setkání za rok na kurzu dekoraterství U4 a U5 lektor, hlínař a tvůrčí duše Ondřej Netík