Jedním z "důkazů", že dům má duši, je jeho růst. To jak prochází jako dítě různými stádii.
Předporodní fáze nás připravuje na všechno, co nás v budoucnosti čeká. Je to přípravná fáze testující naši odhodlanost a schopnost přizpůsobovat se změnám.
Ale je to také čas, ve kterém se těšíme, máme idealizované představy, touhu dokázat to, a nulovou znalost o co opravdu jde.
Miminkovská fáze je začátek dlouhé cesty. Ještě tam nic není, možná díra či beton. A přesto již vyžaduje mnoho práce. Jde to pomalu a přicházíte o své ideály.
Dětská fáze je hrubá stavba. Roste to jako z vody. Víceméně poslouchá, nedělá žádné nepředpokládané problémy. Mimo to že vám "uteče", do nějakého toho lijáku. Případně nějaké ty první konstrukční problémy, které vás nutí přizpůsobovat plány. Vzniká osobnost domu, jedinečná a často hravá.
Fáze dospívání je skoro konec a on začne trucovat. Kazí se věci, u kterých jste to čekali nejméně. Něco tvrdohlavě odmítá či nekonečně protahuje. To, co mělo být již jen doladěním a hotové před měsícem, stále není dokončeno. Začíná vám to lézt na nervy a ztrácíte trpělivost. To se dokončuje osobnost vašeho domu. To si vás zkouší. Jedinou radou je nastěhovat se dříve, než se rozkmotříte.
Dospělost začíná nastěhováním. Od té chvíle jste jednou rodinou. A rodina si pomáhá.
