Jenže co když jsou zkušenosti předků chybné, jak ukazuji ve své přednášce?
Opírat se o zkušenosti předků, kteří zabloudili je nesmyslné. Ale stejně tak je nesmyslné se vydat do neznáma naslepo. Je mnoho způsobů jak nalézt optimum (což je součástí toho co učím), ale o tom se teď nechci bavit. Tímto článkem se vydávám na průzkumnou cestu v níž chci hledat dolní extrém bydlení.
O našem domku
Já sám bydlím se svou rodinou ve dvou obytných místnostech plus sociálka. Jde o 46m2. Teď nepřemýšlejte nad tím zda by vám to stačilo, či by to bylo pro vás málo, protože taková rozvaha je bezpředmětná. To není váš dům, ale náš. Každý dům by měl vzniknout přizpůsoben pro majitele a jejich potřeby. A naše potřeby nejsou vašimi potřebami.
Když začnu hodnotit svůj dům a způsob bydlení v něm, je v mnohém zbytečně velký, v mnohém úplně akorát a v něčem malý. A protože teď hledám extrémní minimum, budu se zabývat jen to, v čem je limitující, v čem může být malý.
Vlastnictví předmětů
Jsou to věci. Vlastníme mnoho věcí. Mnoho oblečení, nástrojů, předmětů. Je to svým stylem paradoxní, protože většina z nás nedělá své zaměstnání doma, to znamená že mezi nimi nejsou pracovní nástroje. (A pokud už jste řemeslník, tak je máte v samostatné dílně, ne doma!) Většinou jde o osobní věci a věci sloužící k rekreaci a zábavě.
Může za to i způsob, jakým poslední století přemýšlíme o věcech. Vyměnili jsme univerzální věci za mnoho specializovaných, které mají úzce vymezený účel. Na jednu stranu jsou tím efektivnější, na druhou právě tím potřebujeme na každou blbůstku speciální věc. Právě tím se nám namnoží.
Jaká je využitelnost těchto věcí? To je otázka pro osobní audit, pro každého zvlášť. A mimo tento článek. Přesto mi z toho plyne první výrazné kritérium, to jest řešení skladovacích prostor.
Konec konců je to i to, co jsme museli řešit v našem "malém" domě.
Na druhou stranu kde leží extrém v tomto? Kde už vytváříte skladiště, místo bydlení? Kde už sloužíte svým věcem, místo aby sloužili věci vám? Možná to je celé postaveno na tom, že potřebujeme věci k tomu aby nám vytvářeli zábavu, než abychom si vytvářeli zábavu sami.
Pokládám poslední otázku tohoto odstavce, přináší nám věci štěstí? Jste šťastnější, lepší, když je máte?
Objevuje se čím dál více lidí, kteří přemýšlí o minimalismu, což znamená především zjednodušení života, Paretovo praidlo minimalismu říká, že používáme obvykle 20% věcí. Těch dalších 80% především zabírá prostor. Na 80% uděláme věci za 20% času. A zbylých 20% k dokonalosti nám sebere 80% času. Podívejte se pak třeba sem. Ale nejdřívě prosím dočtěte.
Extrém před 150 lety
Vraťme se k našim předkům. Když začala průmyslová revoluce, rostla potřeba pracovní síly ve městech a s tím rostla i potřeba ubytování. Mnohé do té doby zemědělské stavby lidé přestavovali na ubytovny pro rodiny dělníků. Tehdejší standard pro světnici = obytnou místnost byl 5x5m, to jest 25m2, dle toho je stavěli. Do této jednotky se ubytovávali dvě rodiny. Místnost se napůl přepažila nábytkem, 2 skříněmi (každá rodina jedna skříň.)
Samozřejmě za tím slyším první námitky, neměli na výběr. A to je pravda. Ale pokračujme,
Jak jsem řekl, klasická světnice v obytném domku měla 25m2 a žila v ní celá rodina. V případě řemeslníka, například švec, byla součástí světnice i jeho dílna se vším vybavením. Verpánkem, kopyty, nástroji, rozdělanou prací. Pak se do světnice vešlo i vše potřebné ke každodennímu zaměstnání.
Když se dělníci začali stěhovat do městeček, brali lidé k sobě další rodinu do podnájmu. To jest do té jediné světnice! A to už bylo dobrovolné. Znamená to že ekonomická výhoda překonala potřebu prostoru. Byl tam prostor k uskromnění. Bylo to reálně možné tak žít! Tehdejší rodiny měli více dětí než máme my dnes. A přesto jde o ubytovací prostor 12m2 na rodinu. Bylo to trochu více. Ve světnici pro dvě rodiny pořád zůstává nějaký "společný" prostor, společný průnik, to jest prostor využitelný pro obě rodiny dle momentální potřeby, cca jde 4m2. Dá se říci že každý má tak reálně 16m2.
A myslím že tímto se opravdu dostáváme k tomu extrémnímu minimu.
Protože v zápiscích té doby jsem nalezl i úředně podanou stížnost na bytové poměry, kde rodina bydlí v sušce lnu o velikosti 12m2 - 3x4m. Protože to byla především suška lnu, zabírala kamna 1/4 této plochy - 2m x 1,5m. I když je jistě využívali, byly příliš velké pro jejich osobní potřebu. V podstatě jim zůstalo 10m2. A ač v tomto ona rodina s pěti dětmi žila, cítila již že je pod hranicí svých potřeb. (Byť ne možností.)
Jen mimochodem - učni, tovaryši spávali v dílnách na/pod pracovním stolem. Děvečky ve chlévě s kravami, osobní věci si dali na parapet malého okna. Pomocná síla na nezateplených nevytápěných půdách. A do služby se chodilo od 12 let. A to se vůbec nebavíme o nějaké extrémní době, jako ghetu a válce. Tohle je standard klidné doby rozvoje.
(z knihy: Chalupy, zemědělské usedlosti a technické stavby lidu na Chrudimsku)
Závěr
Smyslem tohoto článku bylo ukázat, že v podstatě se nikdo z nás ke skutečnému extrému ani nepřiblíží. (Což není ani důvod.) Setkávám se s názorem, že dům pro rodinu pod 100m2 je v podstatě extrémně malý. A kolem 50m2 je nesmysl. Ale strach nás většinu nakonec natlačí do přesně opačného extrému. A strach pomáhá udržet pochopení. A proto jsem napsal tento článek.
