Mnozí cítíme, že je NĚCO špatně. Že je čas NĚCO změnit. Ale jasno v tom, CO s tím chceme osobně dělat, do JAKÉ hloubky věci měnit, má jen málokdo z nás.
Pro pocit štěstí není rozhodující výše příjmu a hmotná úroveň, ale především psychologické dispozice jednotlivce a dále kvalita jeho sociálních vztahů, zejména v rodině a v manželství, stupeň uplatnění v zaměstnání i mimo ně a zdravotní stav. (profesorka sociologie H. Librová: Vlažní a váhaví)
Alternativní život. To slovo má příliš mnoho výkladů a možnosti. Alternativní je cokoliv, co je odlišné od toho normálního, obvyklého. Teda toho, co žije většina z nás. Dobře, já vím, směrem k přírodě přeci. Do zahrad, nebo ještě lépe divočiny. No, přesně tady to začíná kulhat. Alternativní život má stovku příchutí. Od dobrodružství neprozkoumaného, po zdravý životní styl, či podivný extrémismus.
Většině těchto "alternativců" něco chybí, ZKUŠENOST. Schopnost odhadnout své možnosti a schopnosti. Oproštění se od naivních představ. Existuje totiž mnoho způsobů, jak svou existenci dát do souladu s přírodou, a jedna která určitě nefunguje: Skrze naivní představy. Že to není tak jednoduché ukázala již socioložka Hana Librová ve svých knihách "Pestří a zelení" a "Vlažní a váhaví", kde sledovala několik rodin žijících v dobrovolné skromnosti. Většina z nich to de deseti let vzdala. Ukousli si příliš velký krajíc! Přesto stále potkávám nadšené snílky, kteří s malou či žádnou zkušeností chtějí žít co "nejzeleněji"
Aby byl pochopen tento článek, musím říci něco o sobě. Patřím k jedněm z těch "Zelených", jak je nazvala prof. Librová. Nevlastním auto, žijeme již přes deset let na malé chatě o 47m2 (to je i se zasklenou verandou), kde jsme po léta užívali dešťovou vodu a vodu na pití jsem nosil ze studánky vzdálené dva km po dvaceti litrech v batohu na zádech. Plínky pro syna jsem pral ručně v lavoru na verandě a v zimě nám přes noc klesala teplota uvnitř i pod deset stupňů Celsia. Mnoho věcí jsem od té doby předělal, bohudík. Přeci jen už ty děti máme tři. Ale koupání probíhá stále ve vaně venku a voda se ohřívá na kamnech. Za tu dobu jsem se hodně naučil o "zelené cestě (míli :-) ). Že má smysl. A má smysl být důsledný v mnoha věcech. Ale je zbytečné si cestu komplikovat věcmi, které jsou "zeleně" řešitelné.
ŽÍT SKRZE VLASTNÍ ODOLNOST (aneb co nejvíce zpět!)
Tak že začneme těmi největšími extrémisty. Cesta do divokého lůna přírody, to znamená do nejhlubších extrémů a nároků. S tímto naivním zřením se setkávám příliš často. Vodu budu nosit ze studánky. Bydlet v nezatepleném domě, s hlínou na podlaze a štěrbinami ve stěně, abych byl blízko přírodě. Prát budu ve kbelíku. Na záchod chodit ven. Jíst co naleznu na zahradě či v lese. Tahle cesta představuje vybudování velkého množství návyků a zocelení vlastního těla i mysli. A to nejde hned. Organismus (i psychika) si zvyká postupně. Když to přežene, zkolabujete. Čím větší krok zpět učiníte, tím balancujete nad hlubší propastí. A to vše za předpokladu, že na vás život neklade žádné další nároky. Což dělá vždy. Šance, že to zvládnete je velmi nízká. A pokud netrénujete, pravidelně necvičíte, neotužujete se, nezvedáte své schopnosti překonat extrémy, vyžít s málem, tak na to raději zapomeňte. Nebudu vám říkat, že to nezvládnete, ač bych se až na pár výjimek nemýlil. Protože lidé v koncentračních táborech přežili nemožné. A bezdomovci také zvládnou šílené podmínky. Lidé jsou občas velmi houževnatí, když je donutí situace. Tak že, pokud je to vaše cesta. SPALTE ZA SEBOU VŠECHNY MOSTY. Nenechte si žádnou cestu zpět. Za tuto radu mne pak tisíckrát proklejete, ale bez cesty zpět vaše šance výrazně stoupnou.ŽÍT SKRZE POCTIVOU PRÁCI (krůček zpět)
Pěkně poctivě (bio)zemědělství jak to dělali naši dědové.Představuje to každodenní dřinu a přiznejme si, to není pro každého. Někdo na to má, někdo ne! Vstupní náklady na pořízení polností, statků a (ná)strojů nemusí být také nízké, záleží na rozsahu. Je třeba si také hledat zákazníky, protože to není jen o pěstování s láskou a selským rozumem (bez chemie), ale i o odbytu. Tato cesta je stále velmi často protahována ve slepém následování předků. Oni totiž naši předkové hospodařili čistě, nemělo smysl si zničit půdu za pár let drancováním, když se dědila. Ale na druhou stranu s přírodou každý den bojovali. Potlačovali její zákony a pravidla dle své sedlácké tvrdohlavosti. Uvádí se, že na tento boj se spotřebuje až 60% energie vkládané do zemědělství. Přitom spolupráce s přírodou, použití jejích zákonitostí ve svůj prospěch, umožní, že až 20% může udělat příroda za vás. Ano až 80% dřiny v zemědělství je zbytečné (tradiční, jsou na to přizpůsobené stroje, ...). Stačí si uvědomit, že nejproduktivnější přírodní systém (to jest systém který vytvoří nejvíce hmoty na jednotku plochy), je les. Les o který se nikdo nestará. Který roste sám. Bez námahy a dřiny.Jak založit takové přírodní společenství, aby bylo zároveň více přizpůsobeno potřebám člověka, o tom je obor PERMAKULTURA. Ještě se jí budu v tomto článku věnovat.
ŽÍT SKRZE NADBYTEK (krok mimo)
Představuje určitou část populace s nadprůměrnými příjmy. Ti pak využívají možnosti, které jim peníze umožňují, to jest užívat si zdravých domů uprostřed zahrad. Dýchat čistý vzduch, někde stranou v klidu vesnic, ale při tom dostatečně blízko města. Stravovat se Bio. Léčit se bez chemie. Mít děti v přírodních školkách. A dalších výhod. Na to vše je třeba nadprůměrných částek. Krokem mimo je to proto, že není řešením pro budoucnost a zemi, ale pramení z nadbytku energie, ne ze snahy tuto energii snížit. (Finanční vydání těchto rodin jsou nadprůměrné, ne nižší, ale naopak vyšší. Jen jsou užity lépe. Bohužel ale tímto udržují tyto komodity v zóně luxusu. (Systém, ne přímo ti lidé, ty jen systém využívají tak, aby získali vyšší energii.) Mnohdy (NE VŽDY) je tento nadprůměrný příjem dán prací, která podporuje konzum, nebo jiným způsobem klame lidi či je udržuje v apatii (poslušnosti).
Dnes se hlavním zdrojem našeho luxusu (a konzumu) stalo, vedle málo placené práce dělníků a zemědělců, masivní využívání energetických zdrojů, nerovné postavení rozvojových zemí a do krajnosti vystupňované vykořisťování přírody, opírající se o poznání vědy. (profesorka sociologie. H. Librová: Vlažní a váhaví)
ŽÍT SKRZE ZNALOSTI A ZKUŠENOST (krůček vpřed)
Základem je znalost svých možností. Smyslem není zbavit se "všeho moderního", ale v moudrém využití jejich poznatků v podobě, která je smysluplná a trvale udržitelná. Zbavení se jen toho, co náš život skutečně zatěžuje. A nalezení pro přírodu přijatelnějších alternativ u toho, co nám pomáhá. Pro většinu věcí existují alternativy, které plně splní požadovaný účel a přitom jsou trvale udržitelné, či alespoň mnohem příznivější přírodě. Neodmítat civilizaci, ale brát si z ní to rozumné. (Není třeba mrznout v kůlně, když existují i ekologické alternativy zateplení (sláma), není třeba mít záchod na dvorku, když existuje moderní kompostovací záchod v nízkonákladové variantě do interiéru. Není třeba se dřít s věcmi, které mohou stejně dobře fungovat na fyzikálních zákonech, když se hned z počátku správně postaví.) Nevracet se k životu předků, ale postoupit z této konzumní doby vpřed, do moderního života se zodpovědností nejen za to co dělám, ale i jak.
Trvalá udržitelnost (tzn. takový život, který může být na stejném místě prožit několika generacemi, bez toho že by docházelo k degradaci místa (či byl závislý na zdroji, který není trvale zajistitelný). Trvalou udržitelnost učí obor Permakultura (původně z "permanentní zemědělství" bylo rozšířeno na "permanentní kultura"). Jeho postupy jsou "opsané" z přírody, spojuje v sobě moudrosti našich předků i nejnovější poznatky.
A pokud patříme k těm několika málo, které po přečtení tohoto textu skutečně zajímá, co to je Permakultura či Rodový statek, pak jste na internetu. Ty informace jsou veřejně přístupné a snadno je dohledáte. Nebo se zeptejte. Ať ty ostatní nerušíme v jejich nadšení či spokojeném konzumu. Já jsem jen chtěl říci, že cesty existují. Cesty krásné, pokojné, kde je dost pro všechny.
Trvalá udržitelnost (tzn. takový život, který může být na stejném místě prožit několika generacemi, bez toho že by docházelo k degradaci místa (či byl závislý na zdroji, který není trvale zajistitelný). Trvalou udržitelnost učí obor Permakultura (původně z "permanentní zemědělství" bylo rozšířeno na "permanentní kultura"). Jeho postupy jsou "opsané" z přírody, spojuje v sobě moudrosti našich předků i nejnovější poznatky.
Východiskem ze zakletého koloběhu výroby, výdělku a spotřeby je méně vydělávat (profesorka sociologie H. Librová: Vlažní a váhaví)
PERMAKULTURA, RODOVÉ STATKY, a TY DALŠÍ
Původně jsem chtěl psát dál. A to především o Permakultuře. Ale nebudu. To už totiž není tématem tohoto zamyšlení. Chtěl jsem jen ukázat, jak málo může znamenat nadšení, pokud za ním nestojí něco dalšího. A naznačit, kde vidím cesty já, z pohledu člověka žijícího tak trochu jinak. (Jen pro zajímavost, naše náklady na ubytování, energie dělají při koupení na rok cca 14.000. To je něco přes tisícovku na měsíc, pokud počítám i s topením na zimu.)A pokud patříme k těm několika málo, které po přečtení tohoto textu skutečně zajímá, co to je Permakultura či Rodový statek, pak jste na internetu. Ty informace jsou veřejně přístupné a snadno je dohledáte. Nebo se zeptejte. Ať ty ostatní nerušíme v jejich nadšení či spokojeném konzumu. Já jsem jen chtěl říci, že cesty existují. Cesty krásné, pokojné, kde je dost pro všechny.
Konzum není zcestnou orientací jednotlivých environmentálně nepoučených lidí. Vidím to tak, že jedincí jsou konzumovat nucení. Jsme pod stálým tlakem reklamy, která využívá vědecky řízených metod. (Jan Keller)
