A několik dalších přátel, kteří mi kdysi položili otázku, když nesouhlasíš se systémem, co s tím můžeme dělat? Tady je odpověd.
Existují dva způsoby jak opustit systém, jehož jsme součástí, přesto že popírá naše práva, svobody, myšlenky a budoucnost. Můžete opustit místo vy, nebo nechat opustit vaše místo systém!
První z cest je opustit místo, kde se systém praktikuje a bují. Hledat místa kam zasahuje méně, nebo lépe, vůbec. Opustit města a hledat vesnice, či přímo samoty. Ale člověk je tvor společenský. Míru našeho štěstí určuje množství kvalitních kontaktů. Každý samotu nedá. A navíc, to ve skutečnosti nic nevyřeší. Vždy tu byli "kverulanti" a "nespokojenci" kterým systém vymezil jejich místo a možnosti. Uplatil almužnou, napřiklad skrze sociální systém. (Pokud jste si mysleli že stát se stará o slabé proto, aby byl hodný, omyl. Je to proto aby umlčel, uplatil, nespokojené a zajistil si tak nerozvracení. Oni ti jiní by byli systémem dotlačeni ke zdi a tam by začali bojovat o život. Když jim hodíte almužnu, nebudou bojovat.)
Ale zpět k tématu. Každý systém má okraje, okrajové existence, ale s tím se dávno naučil žít. Alternativci odcházející na samoty jsou podiviní, kteří nic neovlivní. Nepůsobí nátlak na systém, ale naopak jej upevňují - podívejte na ty divňáky, tak pčece žít nechcete...
Boj je jen jiná podoba téhož opuštění. A není řešením. Když bojujete, tlačíte na protivníka, on roste a sílí. Ve skutečnosti má tento systém protest dávno zvládnutý a zařazený do pravidel. Pokud se chcete bouřit, nabízí vám hned několik možností (stávka, protestní shromáždění, referendum, volby, žaloba, ...). Smyslem je vzbudit iluzi, že jsou to skutečná řešení. Problémem je že pravidla jsou dána jednostraně systémem tak, aby mu vyhovovala. Aby s nimi mohl pracovat ke svému upevnění. Je totiž těžké, z principu v podstatě nemožné, zastavit systém tím že plníte jeho pravidla. A to i kdyby byl sebezvrácenější a sebedestruktivnější. Návíc násilí plodí násilí. Násilí není řešením. A bojem především posilujete protivníka.
Přesto existuje cesta, jak skutečně opustit systém a při tom neopustit lidské společenství. Bez energie vše strádá a uhyne. A tok energie v systému je stále z většiny v rukou lidu. Jsou to peníze. Peníze ukazují kam a kolik energie teče. A masa má v rukou stále většinu tohoto toku.
Zacházejte s penězi jako s volebním lístkem, ony jím totiž jsou. Vyberte si kam půjdete nakupovat. Do zahraničního obchoďáku kde nabízí koblihy (slevu), pak volíte zahraniční vlastníky ekonomiky vaší země, odliv kapitálu ze země. Nebo koupíte u místního malozemědělce, pak volíte místní ekonomiku a mistní rozhodování. Nebo si vyměníte produkty s místními a navážete přátelství, pak volíte pospojitost a vzájemnou pomoc. Už tento malý krok změní hodně.
Chcete víc! Zasáhnout citlivěji?
Buďte více s rodinou a přáteli, pomáhejte si navzájem. Věnujte energii a čas místu a jeho stabilitě. Bez výdělku. A vydělávejte v systému jen tolik, kolik nejnutněji potřebujete. Stát z parazití polovinu co vyděláme nad základ. Tak to nevydělejme v tržní ekonomice. Věnujme to zdarma přátelům. Tak zkvalitníte svůj život, svou stabilitu, a citelně snížíte odvod státu. A ten bude muset šetřit. Bude muset snížit své úředníky. Své pobídky cizím montovnám a jejich daňové odpustky. A koryta nahoře budou hladová.
Systém je tržní. Nastaven na maximální výdělek. Politika je tržní. Nejde tu o lid. A to můžeme změnit. Přestaňme být tržní!
Rozhodujeme každý den. Komu věnujeme energii, svůj čas a vydělané peníze. Zda krátkodobým požitkům či trvalým hodnotám. Přestaňme být dětmi co za bonbon zpívají básničku, a převezměme život do svých rukou.
