Je jedno, zda a jak často k tomu došlo, důležité je něco jiného. Stále podvědomě patřil divočině a světu, který byl mnohem nepřátelštější a náročnější na život než klid domova. Tu divokost, ostražitost, měl stále v sobě. Nejen že nemohl zlenivět a oddat se pohodlí, ale hlavně vnitřně duševně PATŘIL divočině.
Jsme daleko divočině a tak snadno si hovíme ve svém pohodlí a bezpečí. Mnozí muži už zapomněly skutečně riskovat. Už nepatří divokému světu. Jsou pěkně v bezpečí stáje a žlabu. Ale co je horší, ta jistota je vzdálila od instinktů i mužského světa smrti.
Nemyslím tím teď to, že by muži měli riskovat, skákat bungee-jumping, jezdit divoké závody, či si to rozdat na pěsti v ringu v rámci "klubu rváčů" (Ač zrovna v tom posledním vidím alespoň trochu smysl ,neb je to snad jediná opravdu divoká aktivita která se dá provádět ve městě. Je dost necivilizační.) A nejsem proti civilizaci a jejím moderním výdobytkům, pokud jim nepodléháme a nenecháváme se jimi ovládat, spoutat.
Myslím tím toto, odejít od známých jistot, nechat je za sebou a překonávat své hranice v rámci cesty divočinou. Hledat kontakt sám se svým divokým já. Očistit se od nánosu techniky a jistot. Užívat si nespoutanost, jediný okamžik. Dokonalost světa.
Myslím tím být v kruhu dalších mužů, moci mluvit mužským jazykem, sdílet mužské názory a divokost bez nebezpečí, že budete označeni nějakou nálepkou. (Nejde o hulváctví či šovinismus, jen moci mluvit přímo a logicky bez emočních výlevů.) Prostě nejednat se servikami, ale přímo.
A pak mlčení. Celé hodiny mlčení pohroužen sám do sebe a svých myšlenek.
Jednou za čas potřebuji svou duševní hygienu. Divokost přírody, nepohodlí, až kousavou upřímnost, mlčení, nevědět co bude za hodinu. Právě mám jeden takový prodloužený víkend za sebou. V rámci něj jsem plaval nahý o půlnoci mlžnou hladinou s hvězdami nad sebou, pokořil dvě nejvyšší hory Jeseníků a Rychlebských hor, prožil si půlnoční potní chýši, spal sám uprostřed lesa, šel bos lesem, mlčel i přemýšlel nahlas s ostatními muži, hledal sám sebe, ale hlavně žil v přítomnosti, bez zítřka či za hodinu.
Nechci se porovnávat s různými extrémními zážitky několika málo jedinců, kteří se vydali do skutečné divočiny. Rád si je poslechnu ale vím, že v nejbližší době na nic podobného nechystám. Ano, nejde o nic co by jiní nepřekonali či neprožili. Ale jak často si to dopřejeme? Jak často si byť "jen" tohle bezpečné divočení dopřejete vy? Vůbec tu totiž nejde o extrémy a rekordy, jen o takovou drobnou mužskou hygienu. Duševní koupel. Pochopení sebe i jiných mužů. A třeba i hledání vize, jako v tomto případě.
Není důležité nakolik se to komu z nás povedlo, v tomto případě je cíl opravdu druhořadý. Smysl je vždy a jenom v cestě! A kdy se na tu cestu vydáte vy?
