Vždy, když si začne určitá skupina lidí myslet, že jsou něco více než ti ostatní, vzniká napětí. Nadřazenost prosazovala germánská rasa za fašismu, stejný postoj mají rasisté vůči jiným rasám a jsou o tom přesvědčeni politici, když se "starají" o své dojné stádo, lid. Vznikající napětí pak brání spolupráci, rozděluje, až do té doby než si "nadřazení" uvědomí svou rovnoprávnost, nebo se ti "podřadní" naštvou natolik, že jim přestanou tu hru na rozdělení žrát a nakopou je někam!
Co mne před pár lety překvapilo, že existují i povolání, který sdílí názor o své určité nadřazenosti nad ostatními. V menším než výše jmenované skupiny, ale přesto. Spolupracoval jsem kdysi s dobrovolníky na velkém ekologickém projektu. Byli mezi námi lidé různých profesí, s nízkým příjmem, středním, ale i dobře placení programátoři a podnikatelé. Měli jsme stejný cíl, stejnou myšlenku. Potřebovali jsme mezi sebou práci směňovat, a při tom jsme měly značně rozdílný náhled na peníze. Naši měnou se tak stala "hodina práce". Měnili jsme hodinu svého života za hodinu života někoho jiného. Všichni uznali, že je jedno jakou práci dělají, pokud je potřeba a dělá s láskou a pořádně. Všichni, až na dvě povolání. Jejich hodina nebyla stejná jako hodina ostatních. Oni byli něco víc. Byli to lékaři a architekti. Později mi to bylo potvrzeno studentkou architektury, že tento přístup je součástí jejich studentské osnovy. I když ne tak silně, jako je to obvyklé na medicíně. Zajímavé je, že obě povolání mají své "hlídače", kteří kontrolují dodržování profesního přístupu. (Myslím, že by se daly nalézt i další profese, které toto dělají. Určitě mám podezření na některé úředníky. Nesouvisí nadřazenost s vlastnictvím razítka?)
S doktory jsem nikdy moc spolupracovat nemusel, ale jejich zpochybňování názoru pacientů bylo tak zjevné, že je muselo začít omezovat už i jejich ministerstvo, sepsáním práv pacientů, jejich zákazníků. (Jako třeba co zákazníkovi nabízí, kolik to bude stát, a zeptat se, jestli to vůbec chce. Ba co více, zákazník dostal možnost to odmítnout, což mnozí lékaři stále neskousli.)
Já spolupracuji s architekty. Teď nemluvím o těch přátelských studentech, co se zapojí do díla aby získaly zkušenost s materiálem a jeho možnostmi. Ale o těch s razítkem, co mohu navrhovat dům. Jen bych chtěl ještě poznamenat, že slaměnohliněné domy se tu dělají jen cca desítku let. Dá se říci, že architekti a stavebníci se učili zároveň, na stejných projektech. A ze začátku i těsně spolupracovali, ze začátku.
Viděl jsem tři přístupy (ne)spolupráce. Zajímavé na ní je, že čím menší zkušenost a jméno, tím menší ochota spolupracovat...
-AROGANCE - Mladý architekt, učil se slaměnohliněné stavby na škole a vše ví nejlépe. Dokonce postavil už i jeden dům (sobě), kde udělal něco vlastníma rukama, a neb ten dům po roce stále stojí, navršil své vědění k dokonalosti. Lidé z praxe jsou pro něj dělníci, co čtou jeho výkres a dělají jeho stavby! A nemají mu do toho co kecat! Učí stavebníka z praxe (který to dělá mnoho let) jak má udělat ten který detail, protože on to tak na své stavbě jednou udělal. (Existuje samozřejmě i ve starších variantách a variantě bez vlastního domu.) Tato skupina je naštěstí nejméně početná.
-NEKOMUNIKACE - Architekt který začínal před lety se stavebníkem od nuly. A který to teď už i učí mladé architekty (viz předchozí bod). Má úctu ke stavebníkovi a nechává mu co jeho jest a sám dělá, co patří jemu. Čímž vzniká vztah na vzájemné úctě, ale spolupráce tu trochu kulhá. Tak že to skončí tím, že stavebník píše architektovi slušný dopis, ve kterém prosí, co by bylo lépe příště (tady už se s tím namořil a porval, co mu zbylo) udělat jinak. V tom lepším případě. Častěji si jen brblá pro sebe a neřekne nic, čímž je nekomunikace úplná. Ale jak často se přijde architekt zeptat řemeslníků, jak by mohl příště svůj projekt udělat snadnější pro realizaci? Tato skupina i v jiných variantách věku je asi drtivě většinová.
-KOMUNIKACE - předem říkám, že se mi to stalo jen jednou a trochu mne to vykolejilo. Architekt světové velikosti, prestižní architektonické školy a umělec, konzultoval svůj projekt s řemeslníky, aby dosáhl co největší jednoduchosti provedení (=rychlosti stavby=ceny). Na projektu se osobně účastní a upravuje konstrukční detaily (ne tvar díla) dle momentální situace a konzultace s odbornými řemeslníky. Dobrým příkladem komunikace mezi teorií a praxí je i profesorka architektury doc Žabičková, největší kapacita na hlínu u nás. I takoví existují, děkujme bohu za to.
Spolupráce znamená vzájemně si naslouchat a respektovat se.
P.S. :Proč je lékař více než popelář? Práce lékaře je důležitá, ale bez popelářů bychom vymřeli daleko rychleji. Neberu ty kecy o akreditacích a studiu. Pokud to chce někdo dělat, protože to cítí jako poslání, protože to dělá se srdcem, pak se vzdělává a zdokonaluje celý svůj život a své dílo vede k dokonalosti. Pokud to chce dělat pro peníze, pak je to špatně. Hodina života každého člověka má stejnou cenu. A má cenu pouze pokud směřujeme k lepšímu dílu.
