Maloměšťácká snaha vyrovnat se zámeckým pánům a zvyklostem vedla k přejímání jejich stylu života. Na to navázala snaha ukázat sousedům na co máme. V poslední generaci to vše přešlo v módnost a konzumní standard užívat si maxima. To mnohdy zavedlo naše domy do nepoužitelně náročného standardu (hala, reprezentační pokoj- obývací pokoj, dětské pokoje a hostinské pokoje, celoplošné koberce, tapety či jasné barvy na stěnách, vystavené exponáty, ...). Pro reálnou energetickou neudržitelnost tohoto principu je nutné pochopit dvě věci.
- Toto vše zvyšuje náročnost údržby. Na zámku bylo plno sloužících, kteří práci obstarali. A panstvo v slušném čistém oblečení manuálně nepracovalo. (Zámek koncentroval energii z okolí a tu rozděloval zpět.) Zařídit si takovýto dům znamená zastat práci širokého služebnictva. Schizofrenní přepínání s posluhovačky na paní domu. Což nakonec vede k nesmyslné snaze udržet pořádek (na nic nesahat, neběhat, nehrát si = nečinost, neužívání, nežití).
- Zámecké panstvo nežilo ve vnějším světě, žilo v domě, ale neodstřihlo se od vnějších energií. Mělo správce a úředníky, kteří distribuovali energie mezi zámkem a državami. V zastoupení tak páni působili na okolní svět pod ochranou svých strážců. (Energie proudila dovnitř a ven skrze prostředníky.) Většina z nás musí do práce mimo dům osobně. Nemůžeme zůstat v ochraně domu ani strážců. Ale reálné žití venku a vnitřní tváření se že žiji v domě je nejen další schizofrenní snaha, ale zároveň způsobuje reálné snížení až skoro nevyužívání draze pořízených prostor. To nás dostává hlouběji do závislosti na vnějších příjmech, menšího užívání domu.
Jako lidé žijící a pracující (manipulujucí s energií osobně) musíme žít v reálném světě, ne v domě. Inspirace pro bydlení by měla vycházet od domkářských, sedláckých, či řemeslných staveb. Protože jejich styl života byl bližší našemu než život šlechty. A byl jednoznačně energeticky udržitelnější.
Rok 2016 začínám sérií přednášek na kterých si s vámi rád popovídám, viz zde
